* * *
Tolik písku a slunce
Našlo sis horoucí ruce
mé láskylačné dítě
* * *
Za chvíli už nepůjdu ve stínu kaštanů
a ptačího zpěvu
ale po horké silnici
s kopce za zatáčkou
odkud se uvidím
jak hledím ve stínu kaštanů
na sebe jdoucí v klobouku
po černé silnici
odkud se vidím
jak si za zatáčkou
mizím navždycky
z očí
Uplácávám
ňadra z písku
břicho z písku
hladím útlé boky
i skrytou proláklinu
Zalévám tě
mořem z dlaně
prosívám ti plavé vlasy
nad čelem
Jak blaženě se směje
mé zlaté písečné dítě
Ještě neslyší stíny
kostelních hodin
které ze stromů
padají na mne
Odrostlá blízkost, Matečná samota, Nyní
Pořád někoho poslední dny
Ještě přežít advent
se dvěma meči
před dveřmi
A nikdo nechce vidět
ten dýchavičný pád
Až náhle
rychlý pohyb kolem
úřad oblek víko rakve
tóny vločky kněz
a mokré dno
Pár lžic hlíny
duše na větvi
a všichni odešli
Jiřímu Kolářovi
Nakonec
bude slunce už jenom na jiné straně
ulice věčně letní nedělní
chodci se vracejí od vody
a my
jako bychom vždycky bydleli
jen v pokoji s očima do zdi
budeme snít na postelích
o tom jak snadno
dojdeme ke dveřím
Bohumilu Hrabalovi
To se ti podobá
že jsi rozpíjel lidi
příběhy řečmi a pivy
– co jsem se nasmála –
To se ti podobá
že jsi měl hlad
se všemi kočkami
v lese
To se ti podobá
že jsi smrti
číhající a zkřehlé
dal podobu holubů
nadrobil bábovku
a hodil sebe
To se ti podobá
* * *
Nyní
od vteřiny k vteřině prostupné
nic
nic rána poledne večera
tráva zašlapaná do bláta
ostrá štiplavá prázdnota
února
až po týdnech
tě dostihne
nyní
třas a žmoulaná slova
napůl ochrnuté paní
ke které jsi nedošla
Pavlovi
Začala Pane má vina
už prvním nadechnutím?
Když podle hvězd
stojí v mém životě
smrt muže z vlastní ruky
Byla bych se ho vzdala
s tou láskou
co vede do záhuby
nebo raději nevěřila
že ho zabijou moje hvězdy
vedle mne na posteli
