Биография Элишки Красногорской, библиография (на чешском языке)

Биография Элишки Красногорской, библиография (на чешском языке)

Krásnohorská Eliška  (česká spisovatelka)
narozena 18. 11. 1847 v Praze
zemřela 26. 11. 1926 v Praze, pohřbena na Olšanech

Jmenovala se Alžběta Pechová, pocházela z početné řemeslnické rodiny. Jméno Krásnohorská si vzala podle obce Krásná Hora nad Vltavou, kam často jezdila. Byla zvyklá pobývat mezi umělci, její bratr Jindřich byl klavíristou a hudebním skladatelem, sestra Bohdanka malířkou. Po smrti otce odešla s matkou, sestrou Bohdankou a bratrem Jindřichem do Plzně za druhou sestrou Julianou, provdanou za Hynka Pallu, učitele zpěvu a sbormistra plzeňského Hlaholu. Žila zde v letech 1867 – 74 a účastnila se tamního kulturního života. K jejím blízkým přítelkyním v Plzni patřila sestra básníka Svatopluka Čecha Božena Čechová, ředitelka plzeňské vyšší dívčí školy. Po návratu do Prahy se začala intenzívně zabývat prací pro ženské hnutí. K tomu nejvíce přispěl obdiv a přátelství s Karolinou Světlou, která se ženskému emancipačnímu hnutí věnovala. Ač pracovaly společně, byl mezi nimi rozdíl. Pro Světlou bylo vzdělání prostředkem k obživě, pro Krásnohorskou byla hlavním cílem skutečná emancipace žen. U Elišky Krásnohorské se již v mládí projevil revmatismus, bolestivá a nevyléčitelná nemoc, s níž se musela naučit žít. Sama na sobě pociťovala jako křivdu, že nemohla studovat a vzdělávat se. Karolina Světlá založila roku 1871 Ženský výrobní spolek, jehož cílem bylo opatřit nemajetným ženám, zejména vdovám po vojácích z rakousko-pruské války, práci a na tuto práci je připravit. Proto byla zřízena obchodní a průmyslová škola a kurzy pro vychovatelky a ošetřovatelky. Krásnohorská pro spolek pracovala od roku 1874, byla spolkovou tajemnicí a později starostkou, starala se o provoz školy, otvírání a průběh kursů a přijímání žaček i umisťování absolventek. Za svou činnost pro ženskou emancipaci si ve své době vysloužila i hanlivé přezdívky od některých příslušníků české kulturní veřejnosti. Při této práci vznikalo i její literární dílo. V letech 1875 – 1911 redigovala časopis Ženské listy a také psala do časopisu Lada (obdoba dnešní Vlasty), Obzoru a dalších. Eliška Krásnohorská byla poučená literární kritička s širokým uměleckým rozhledem. Byla vedle Svatopluka Čecha významnou představitelkou literární skupiny ruchovců (sdružených kolem časopisu Ruch).

Největší úsilí ve svém životě věnovala myšlence založit školu pro dívky, která by odpovídala druhému stupni klasického gymnázia, a jedno- až dvouletou přípravku ke studiu na této škole. Neúnavně jednala s odborníky, novináři, poslanci, úředníky, studovala zkušenosti, publikovala, přednášela a postupně získávala stoupence pro svůj cíl. Ženský výrobní spolek založil Spolek pro ženské studium Minerva, jehož cílem bylo založit soukromou českou střední školu dívčí. Roku 1890 po přijetí potřebného zákona parlamentem byla konečně taková škola s názvem Minerva založena a otevřena její přípravná třída. Byla prvním ústavem toho druhu ve střední Evropě. Zemská školní rada pronajala Minervě dvě místnosti u kostela sv. Vojtěcha ve Pštrossově ulici. V prvním školním roce 1890/91 se přihlásilo 51 žákyň. Další pokrok již nebylo možné zadržet. Postupně byly získávány další prostory, přibývalo žákyň, absolventkám bylo postupně přiznáváno právo studia na vysokých školách, roku 1914 byl statut školy změněn na městský veřejný ústav a od roku 1917 nesla škola na počest zakladatelky jméno Krásnohorské.
Eliška Krásnohorská byla první ženou v historii, které u příležitosti jejích 75. narozenin udělila Karlova univerzita čestný doktorát PhD. h. c.

Krásnohorská a Praha

Narodila se na Starém Městě v Dominikánské (dnes Husově) ulici 242/9
Bydlela ve Spálené ulici 111/55
V letech 1897 – 1912 bydlela naproti kostelu sv. Václava Na Zderaze v Resslově ulici 5. Spolu s ní bydlela její sestra Bohdanka Pechová, která měla v téže ulici malířský ateliér. V Resslově 5 byly také místnosti Ženského výrobního spolku.
Ve Pštrossově ulici 202/15 byla otevřena zásluhou Elišky Krásnohorské Minerva, první dívčí gymnázium ve střední Evropě. Na domě je pamětní deska.
Později žila Krásnohorská v Černé ulici 169/15, kde také zemřela. Na průčelí domu je pamětní deska od Karly Vobišové-Žákové.
Pohřbena je na Olšanských hřbitovech VI, odd. 3, č. 38
Na Karlově náměstí proti budově techniky stojí bílý mramorový pomník Elišky Krásnohorské z roku 1913 od sochařky Karly Vobišové-Žákové.

Dílo
Básně

Z máje žití (1871) a Ze Šumavy (1873); dvě sbírky intimní a přírodní lyriky. Proslulá je báseň Chodská z druhé sbírky.
K slovanskému jihu (1880); lyricko-epická sbírka, v níž sympatizuje s národně osvobozeneckým bojem balkánských zemí proti Turkům.
Vlny v proudu (1885)
Letorosty (1887)
Šumavský Robinson (1887)
Bajky velkých (1889; proti dobovým společenským nešvarům)
Na živé struně (1895)
Zvěsti a báje (1916)

Kritické a teoretické stati

Převažují stati o literatuře v časopise Osvěta a dalších. V časopise České muzeum uveřejnila významný článek Obraz novějšího básnictví českého. Koncem 70. let probíhala živá debata o stavu české literatury, v níž stáli proti sobě přívrženci křídla národního a kosmopolitního. Krásnohorská ve svém článku hájila národní vlastenecký program české literatury v duchu obrozenských tradic a vystupovala proti lumírovské kosmopolitní poezii např. Zeyerovi a zejména Vrchlickému, kterému vyčítala přílišnou závislost na impulsech literatur cizích.
Poezie a pravdivost (Květy 1891), České básnictví posledních dvou desetiletí (1896); Krásnohorská žádá v těchto statích “více realismu a více pravdy životní” v literatuře a za čelné představitele české literatury své doby označuje Josefa Kajetána Tyla, Boženu Němcovou, Jana Nerudu, Vítězslava Hálka, Karolinu Světlou, Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka.

O české deklamaci hudební (Hudební listy, 1871); tato stať již vyplývá z její práce libretistky operních děl.

Libreta k operám
Zdeněk Fibich: Blaník
Karel Bendl: Lelja, Břetislav, Karel Škréta, Dítě Tábora
Bedřich Smetana: Tajemství, Čertova stěna, Viola, Hubička (1876). Libreto k Hubičce napsala Krásnohorská podle povídky Karoliny Světlé. Smetana operu původně skládat nechtěl, až když mu Krásnohorská rozpracovala několik scén, práce ho zaujala, přestože byl již zcela hluchý.

Překlady

Alexandr Sergejevič Puškin: Výbor menších básní (1894), Boris Godunov (1905)
Adam Mickiewicz: Pan Tadeáš (1882)
Gordon G. Byron: Childe Haroldova pouť, 1890)
Překlad libreta Bizetovy opery Carmen

Próza

cyklus dívčích románků o Svéhlavičce (1887 – 1907)
Hodnotné jsou její memoáry Z mého mládí (1921) a Co přinesla léta (1927)