Биографическая статья «Ева Врхлицка: детство и молодость» (на чешском языке)

Биографическая статья «Ева Врхлицка: детство и молодость» (на чешском языке)

Оригинал материала находится по адресу:
www.veprek.cz/VrchlickaVzpominky.html

Eva Vrchlická: Dětství a mládí s Vrchlickým
(odehrává se v roce 1896)

“.. nejmilejší ze všech procházek mi byla cesta podél Vltavy do Vepřku. Travnatá pěšina v paloucích, kde jsme za maminčinými zády trhali nezralé švestky, se úžila a úžila, a tam, kde vyšla z palouků a stromů, změnila se v stezičku jen taktak pro jednu nohu. Vinula se po svahu Svině pod železniční tratí a nad prudkým proudem. Na nejneschůdnějším místečku jsem se vždy zastavila, jednak že jsem se opravdu bála, jednak že se mi chtělo trochu užít hrůzy ze závrati. Voda se tu hnala pod srázným břehem nejprudčeji a točila se ve víru. Dívala jsem se střídavě na vír pod sebou a vzhůru na nebe, až se mi hlava zamotala a maminka mě musela převést. Zato Milada přeběhla bravurně jako kůzle a Vrchlický právě tak. Netrpěl vůbec závratí; byl by chodil nad jakoukoli propastí třeba po zábradlí a stoupal bez rozmyslu po drolících se převislých kamenech za zlatožlutými květy své oblíbené tařice, až se Mimi (pozn. matka Evy Vrchlické) odvracela a zakrývala si oči.

Ve Vepřku, obci menší než Mlčehosty, ale s kostelem a farou, jsme navštěvovali tatínkovy strýčky a pěstouny Antonína a Aloise Kolářovy, bratry babičky Fridové. Antonín žil tenkrát již jako penzista u mladšího bratra na faře, ale v neděli ještě sloužíval mši a míval i kázání. Když jsem spatřila u oltáře v chudém vepřeckém kkostelíku dobráckého, mírně obtloustlého strýčka Aloise, zapomněla jsem, že jsem v kostele, a musila se přemáhat, abych na něho nezavolala: “Strýčku, už jsme tady. Copak asi u vás dostanem k obědu?” Chudáček strýček, myslila jsem si, už jistě má hlad; nesměl se nasnídat a musí se tak dlouho modlit a k tomu ještě latinsky. Jestlipak nás aspoň vidí? A vrtěla jsem se a natahovala ve škamně tak dlouho, až jsem zachytila jeho pohled, když se obrátil k věřícím. Někdy se nezdržel úsměvu a já pokračovala v svých myšlenkách: Zdalipak se zastavil u včeliček, než odešel do kostela? Zase ho nepoznaly v nedělním kabátě? Jestli ho tak některá bodla, jaký má asi zármutek, protože včelička, která dá žahadlo, musí umřít. Shledal se se všemi? Jednou jich mnoho pohřešil a nalezl je pak zadušené v kytičkách, zvaných lví tlamky. Tatínek usoudil, že jsou asi lví tlamky masožravé; já jsem se jich od té doby bála a strýček je vytrhal.

Ale když vystoupil ze sakristie vysoký, posty vyhublý Antonín, s tváří tak divně planoucí, s očima až dravě žhnoucíma a zřejmě nevnímajícíma okolí, nepoznávala jsem ani jeho, ani místo, ani sebe samu, poklekla a modlila se dlouho, pokorně a vroucně bez jediného slova modlitby. Ani zpěv dětí, ani andělsky laskavé vesnické varhany, shovívavě dohánějící a do stáda svolávající rozběhlé zpěváčky, neotevřely mi ústa. Teprve když se kolem rozhlaholilo: Otče náš, jenž jsi na nebesích…, zvučně jsem vpadla, pozbyla pokory, rozhlédla se poněkud svrchovaně po malých věřících, po děvčatech v nažehlených sukních a nedělních šatečkách a po chlapcích se svátečními čepicemi v nepokojných rukou, a snažila se je přimět ke správné výslovnosti modlitby, jak jsem se jí naučila ve škole.

Maminka, když s někým mluvila o strýčcích, pokaždé dokládala: “Alois je dobrotisko, srdce by kde s kým rozdělil, poslední sousto by si utrhl od úst, ale Antonín, to je prostě světec.”

Hospodyně, slečna Aninka, byla téhož názoru a uzpůsobovala podle něho svůj vztah k oběma, ovšemže po svém. Upřímně si jich vážila a ze srdce ráda o ně pečovala, ale nesmlouvavě spravedlivého, byť neskonale trpělivého a laskavého Antonína se bála, kdežto Aloisovi, kterému přišla na nevinné slabůstky, podstrojovala, ledaco si k němu dovolovala a snažila se ho ovládnout. Nedařilo se jí to jen proto, že byl Alois příliš bezúhonný a příliš zamilovaný do svého bratra, aby se čímkoli a k čemukoli dal uplatit za jeho zády. A tak nešlo vždycky na faře všechno podle Aninky, což jí zavdávalo dosti příčin k nespokojenosti, nářkům a žalobám. Vybrala si za důvěrnici Mimi, protože ji trpělivě poslouchala. Netušila, chudák, že nepadla na tu pravou; Mimi ji sice i trochu litovala, zvlášť když si stěžovala na revma, ale celkem veškeré její stesky šly mamince jedním uchem tam a druhým ven. Nechávala tatínka a strýčky o samotě, aby se navzájem jaksepatří užili, a ráda vysedávala na nízké vydrhnuté stoličce ve velké farské kuchyni, vydlážděné červenými cihlami, ověšené měděným a cínovým nádobím a hrnci a hrnečky, užitkovými i parádními, ze všech možných poutí. Zamřížované okno vedlo na zahradu, položenou poněkud výše; vrhalo neklidné, chvějivé čtverečky zeleně na bílé stěny a ve vyleštěných měděných kotlících a formách na bábovky odrážely se na drobounko zmenšené stromy, růžové keře, záhonky a besídka jako živé obrázky z líbezné trpasličí země.

Mimi Anince vždycky něco přivezla z Prahy: na šaty, na hedvábnou blůzku, nějaký menší šperk, a vyvolala svým dárkem velkou radost i nekonečné bědování, že si dělá škodu, a hned, jakoby z vděčnosti a jako projev důvěry, následovaly litanie postesků na strýčky.

“Neříkám nic, když se velebný pán Antonín tolik postí; to je jeho povolání a jeho radost, ale on někdy pro modlení anebo pro ty své knihy načisto zapomene jíst,” vrněla svým vysokým hláskem. Křivila bolestně úzké rty a zvedala obočí do trojúhelníku jako tragédka. Její obličej byl ještě pěkný, růžový a bílý, proti těžkopádnému, obtloustlému tělu až nápadně útlý, jemný, ba ušlechtilý. Snad byla opravdu nešťastná; byla oddaná a věrná, rozuměla domácnosti i hospodářství, byla přímo skvostná kuchařka; ale páni jí ustavičně křížili cesty. Byli, podle jejího soudu, přepjatě skromní, nuzovali se pro nic za nic, odmítali výdělky, na které měli svaté právo, unavovali se, ohrožovali své zdraví, odříkali si jako lakomci a rozhazovali přitom plnýma rukama almužny. Vystrojit nějakou hostinku, ukázat své umění bylo jí dovoleno, jen když přijel pan biskup nebo jiný církevní hodnostář; a to bylo tak zřídkakdy! Krom toho opravdu bylo třeba šetřit. Ještěže nějakým tím kuřetem mohla posloužit panu Vrchlickému a dětičkám sladkým moučníkem.

“Naše slečinka má s velebnými pány potíž,” přizvukovala hlubokým altem, téměř basem, oddaná paní Knotková, ramenatá, hubená paní s mužsky velkýma rukama a nohama, vždycky bosá, slámu mezi obrovským palcem a ostatními prsty, jak přiběhla z chléva. Vykonávala všechny nejhrubší i méně hrubé práce v domě i na dvoře, měla na starosti hospodářství, snad za pomoci pana Knotka, ale na toho se již nepamatuji; vím jen, že měla mnoho dětí nejrůznějšího věku, že přes to, že dupala jako voják, lítala z práce do práce jako střela, poklízela dobytek, kydala hnůj, žala trávu, tahala se s pytli a snopy, mlátila, česala ovoce, nosila džbery vody, drhla schody a podlahy, prala, bílila a žehlila prádlo, zařezávala kuřata a kachny, dusila holoubata bez mrknutí oka, ale se stísněným srdcem, neboť litovala včelku, když dala žihadlo, broučka, červíčka, žížalu, jestliže ji přišlápla svým širokánským chodidlem; litovala kdeco a kdekoho, děti, chudáky i hodné pány včetně slečny Aninky, jen sebe ne. Byla dohněda opálená, ruce měla jeden mozol, nohy zjizvené, šaty chudičké, šátek naspěch uvázaný, zástěra, věčně umáchaná, se jí pleskala o kolena, ale co vyšlo z jejích rukou, bylo čistota sama a pořádek až přepychový. Dvůr byl umetený jako taneční sál o posvícení, chodbou do zahrady mohli procházet andělé, schody byly jako křída, podlahy ve světnicích i u pana kaplana jako sníh, prádlo jako led, záclonky v oknech jako oblaka, v stodole to vonělo, u králíčků to vonělo, koza se zdála učesaná, kráva se mohla rovnou vdávat, a vyběhlo-li prasátko z chlívka, než se jí, dareba, vykoupalo v močůvce, bylo vymydlené do růžova jako leckteré z jejích dětí v neděli.

“Mladší velebný pán,” vykládala paní Knotková, “ten se aspoň nedá nutit do jídla. A jak pěkně poděkuje a slečinku pochválí!
Ale v pátek – a přece přijde na stůl stejně jenom polévka a kaše, nejvýš buchta – jen se na něho starší velebný pán podívá, už toho nechá. A přitom má strach, že to slečince bude líto.”
“Líto, nelíto,” vzdychala Aninka, “jen kdyby mě oba netrápili, jak na sebe nedávají pozor!”
“Starší velebný pán,” dotvrzovala paní Knotková, “si jednou užene aspoň zápal plic. Kdyby pro něho přišli o půlnoci, aby šel s Pánem Bohem, a kdyby mrzlo sebevíce nebo lilo jako z konve a hrom třískal, nic ho nezadrží.”
“Ale to přece musí,” namítala maminka.

“Mohl by poslat pana kaplana, ale on nepustí za sebe ani velebného pána Aloise,” zlobila se Aninka. “A lidi chtějí jen nejstaršího velebného pána, jako by nevěděli, že je sám jako pára nad hrncem. A nejhorší je, že často pro nic za nic. Taková tetka, jen ji někde píchne, už si pošle pro pana pátera, a ráno je zase jako křepelka.”

Jako jiné ženy neodolávají tomu, aby nepomlouvaly, tak paní Knotková se nikdy nezdržela, aby neomlouvala:
“A ze smrti má každý strach! A když náš velebný pán Antonín vejde do dveří, každému se uleví. Ten mě aspoň dostane rovnýma nohama do ráje, pomyslí si, anebo tu zubatou vyžene z chalupy. – A že se to už nestalo, slečinko?”

“A co mi letos na jaře udělal velebný pán Alois!” vzpomněla si najednou Aninka. “Bylo už pozdě večer, snad k deváté. Zdrželi jsme se všichni po večeři, velebný pán Antonín tak krásně vykládal panu kaplanovi, jak si má rozdělit kázání, bylo to něco o lásce k bližnímu a o pýše. Řekl mi, abych si to také poslechla, a pak předčítal z bible a ještě z nějaké knihy příklady k tomu. Velebný pán Alois pozorně poslouchal, ale už se mu zavíraly oči. Už tloukl špačky a velebný pán Antonín po něm vždycky mrkl, usmál se, ale nic neříkal. Najednou jsme slyšeli, jak někdo zabouchal na vrata a pak prudce zazvonil. Velebný pán Alois se probral z dřímoty a šel se podívat, kdo to. Nevrátil se hned. Tak jsem si vzala šátek a jdu za ním. Co spatřím? Dveře na dvůr dokořán, zima jen fičí. Na nebi měsíc jako rybí oko, až z něho šlo studeno, a světlo jako ve dne, však taky jaksepatří přituhlo. Na dvoře stojí černá ženská, bosa, v hadrech, dítě na rukou. Vtom se přižene chodbou velebný pán a nese něco bílého pod paží. Strčí do mně, div mne neporazí, a žene se k cikánce. “Tu máš,” povídá, “dobře ho zabal!” Než jsem ústa otevřela, holka byla ze dvora, jen očima po mně blýskla jako satanáš. Taková žába umouněná, a víte, co jí na toho parchanta dal? Vytáhl z hostinské postele, připravené pro pana biskupa, až sem přijede na biřmování, nejlepší, největší parádní polštář! Docela nový! Sama jsem do něj prachové peří schraňovala, povlak z kmentu ušila, vložky a krajku uháčkovala z nejtenších nití!”

Na oběd nás vždycky pozvala Aninka. Strýčky by to nebylo napadlo; netroufali si “Emilka” zdržovat a ve své dojemné skromnosti netušili, jak jsme všichni u nich rádi. Ale na jejich uvítání bylo vždycky znát, že by nás nejraději měli ustavičně kolem sebe, jako milující rodiče své děti a vnuky. Také krom jisté neobratné plachosti Aloisovy a vážné zdrženlivosti Antonínovy nebylo na nich nic staromládeneckého nebo okázale kněžského. Chovali se k svému “Emilkovi” jak tatínek a maminka a dokonce opravdu trochu tak vypadali. Nosívali často i doma kleriku, která Antonínovi nikterak neubírala mužnosti; naopak: prodlužovala ještě jeho vysokou, štíhlou postavu a dávala mu vzhled nějakého středověkého učence; splývala nebo vlála v malebných a důstojných záhybech po jeho dlouhých nohou, aniž mu překážela, a slušela mu dokonale, třeba na ni vůbec nemyslil. Zato Alois, šel-li blátem, si přidržoval sukni jako panička, rozmýšlel se před každou louží, než kam usedl, podíval se, zda se neumaže, oprašoval se a vytřásal ze sukní drobečky po jídle a ještě dostával od Aninky, že se ucoural a pobryndal. Vypadal v klerice jako starší ostříhaná paní se ctihodným bříškem, která si musí jednou týdně holit dobrotivou kulatou tvář. Jakmile zaslechli nebo zahlédli, že jdeme, chvátali nám naproti a vztahovali po nás ruce. Objali nás a přitulili si nás na prsa se světskou nelíčeností a pak nám dali po obřadné kněžské hubičce, tj. dotkli se střídavě pravou a levou tváří levé a pravé tváře naší. Alois trochu píchal. Oba byli čisťouncí a voněli mýdlem a šňupavým tabákem. Alois poněkud více. Celá fara pak voněla a byl to asi nějaký jemnější druh, protože připomínal rozlitou dobrou slivovici. Alois se s námi dětmi laskal déle než Antonín.

“Ty čečetko,” říkával mi. Miladě a Slávkovi: “Ty veveřičko, a co ty, ty pašáku?”
Antonín zasypával tatínka přátelsko-otcovskými otázkami: “Kdy vyjde tvá nová sbírka, Emile, nemohu se jí dočkat. Co teď vlastně překládáš? Čtu po letech zas a zas Božskou komedii. Ta se ti povedla, chlapče! Jen, milý hochu, jedno místo mi musíš vysvětlit. Mám tam poznamenáno, v kterém zpěvu pekla. Tam se, myslím, mýlíš. Nebo se mýlí Dante? Co budeš číst po prázdninách na fakultě? Co dělá Calderon? Což, svatý Jan z Kříže by tě nezajímal?”
Zavěsil se do Vrchlického a přecházel s ním po dvoře, jako by nás ani nechtěl uvést dovnitř. Mluvil neobyčejně rychle, tichým, nehlubokým hlasem, podobně jako jeho sestra, babička Fridová. Změkčoval nepatrně sykavky, jinak vyslovoval bezvadně a školeně jako dobrý kazatel, třeba ze zvyku ustavičně špulil a vtahoval měkké rty na bezzubých dásních. Jeho tvář byla snivě, a přece soustředěně výrazná, velmi krásná, pevně, přesně a citlivě řezaná, podivuhodně podmanivá, s jakou se občas setkáváme na českém venkově na výměncích; a když se nám pak, bezejmenná, objeví ve vzpomínce, jsme na rozpacích, zda to byla tvář knížete, žebráka nebo světce.
Alois je konečně dohonil, a zatímco jsme se líbali s Aninkou, dostal se k svým mateřským otázkám:
“Zdalipak si také někdy zajdeš na slovo boží, Emilku? Vidím, že ne, už to vidím! No, my to obstaráme za tebe a ty se zas modlíš svými překrásnými verši. A co žaludek, ještě zlobí? Ty se příliš namáháš, dítě! Copak musíš psát od rána do noci? Chodíš taky někdy na procházku? Nechodíš, viď? A kouříš jako komín. No, nehněvej se a raděj šňupej, to je zdravější. Kýcháš a odcházejí z tebe nemoci…” A strýček vytáhl z kapsy tabatěrku. Vrchlický si důkladně šňupl. Nebyl vůbec proti šňupání a čas od času bylo u něho v módě. Za chvíli kýchal, až se to po dvoře rozléhalo a krocan se rozhudroval.

“Jé, tatínku, ty smrkáš černou kávu,” zvolala jsem v úžasu. “Jé, a strýček taky.”
“Ty uličníku, ty lasice jedna, ty posměváčku!” pustil se do mne strýček Alois, neboť nedůvěřoval upřímnosti mého obdivu. “Že tě hodím krocanovi, já vím, že se ho bojíš!”
Popadl mě do náruče, ale já jsem se mu z ní vykopala a vymrskala, nedbajíc v své hrůze, že mohu ublížit jeho měkounkému bříšku a hebkým, laskavým, baculatým ručkám, a uháněla mimo maminku a strýčka Antonína do domu.
“Jaroslavova knihovna ti asi dává mnoho práce, ale také radosti, viď, Ludmilko?” zaslechla jsem; strýček Antonín říkal tatínkovi “Jaroslav”, když o něm mluvil s maminkou.

“Jen neupadni,” volal za mnou, když jsem už běžela chodbou. “Alois už má v zahradě broskve, slupni si nějakou!”
Milada mě dohonila a přísně napomenula, když jsem chtěla ozobávat nezralé hrozny na jižní zdi fary. Poodstoupila jsem na pěšinu, posypanou červenavým říčním pískem a vroubenou vzácnými růžemi v plném květu, a dívala se zalíbením na milé, vlídné stavení vepřecké fary. Měla zašpičatělou šindelovou střechu jako pletenou čepici a pod ní okna jako udivené oči, věrně zacivěné na kostel, natřený světlým okrem; i fara měla touž barvu, jako by jí ze zbytku byli ušili stejné šaty. Světle zelená réva a různobarevné úly jí velmi slušely. Ale zůstávala jsem od včeliček raději v uctivé vzdálenosti, a tak jsme se šly podívat na broskve. Aninka na nás volala z kuchyně, že je má velebný pán spočítané a že nám beztak dá po obědě po jedné na talířek. Ať si prý jdeme na maliny a na angrešt, velebný pán pozval na příští neděli všechny vesnické děti a po těch prý nezbude ani zrnečko! Aninka si vlastně už zase stěžovala a oplakávala ovoce na zavářku, ale Miladě se to líbilo.

“Víš co?” řekla tajemně, “necháme maliny a angrešt dětem a půjdeme na moruše; ty nikomu nesníme, leda bourci morušovému.” Bála jsem se však bource morušového a vtom jsme spatřily nádhernou starou slívu, obtěžkanou červenofialovými ojíněnými plody. Usedly jsme na větve, nízko nad zemí prohnuté jako sedátka. Stačilo jen natahovat ruce, trhat a jíst. Když nám už skoro bylo špatně, ozval se zase Aninčin hlásek, že nám teď udělá dobře silná polévka, abychom běžely nahoru, že už je na stole.

Stáli jsme okolo prostředného stolu a tiše se modlili, každý pro sebe. Šeptala jsem poctivě otčenáš a zdrávas, ale dívala se přitom po ostatních. Vrchlický měl ruce jen lehce sepjaty a usmíval se na mne; pak se díval z okna.
“Tatínek se nemodlil,” poznamenala jsem, když jsme usedli. Řekla jsem to ostýchavě, ale přece jako nějaký vtip. Ale nikdo se tomu nesmál. Vrchlický se začervenal za sebe i za mne a podíval se na Antonína, jako by se omlouval.
“Děti u stolu nemluví, nejsou-li tázány, Evičko,” řekl Antonín, tak laskavě, ba téměř prosebně, že mě vůbec nezahanbil. Bylo mi, jako bych upadla a on mě zdvihl a poprosil: “Buď tak hodná, miláčku, a dávej pozor.” Vrchlický mu byl zřejmě vděčen a snažil se v dalším rozhovoru, aby ho nenápadnými narážkami ujistil, že má svou víru a že po svém Téhož vzývá. Avšak Antonín ho jemně odmítal a pečlivě obracel řeč jinam. Vyměnil jen s Mimi několik výmluvných pohledů, podobně jako se Podlipská dorozumívala beze slov s Vrchlickým přes hlavu maminčinu. Bohužel nevím, do jaké míry v otázkách náboženských bylo jasno mezi Antonínem a maminkou, která tak vroucně věřila, a přece nedodržovala řád církve, ke které se hlásila, a zda to, s čím se mu zřejmě v soukromých rozmluvách – bez Vrchlického – svěřovala, byly její rozpory duchovní či jen trampoty světské. Rozhodně není vyloučeno, že byl přece jen jejím tajným duchovním rádcem, a dokonce snad i zpovědníkem. Krom toho se k ní choval jako k dceři. Viděla jsem jednou, jak mu políbila ruku, když vycházel z kostela. Dal si to s úsměvem líbit, kdežto před jinými ruce schovával.

Zájem o rodinu projevoval Antonín právě takový jako Alois. Oba chtěli pokaždé slyšet zevrubné zprávy o své milé sestře, o mladším synovci, strýčkovi Bedřichovi, ačkoliv ten je se svým Vláďou dosti často navštěvoval, i o všech neteřích. Tatínek a maminka nestačili odpovídat a já jsem se při všech těch jménech, třeba vesměs známých, nemohla dopočítat příbuzných.
“Co dělá Marie, Anna, Ema, Žanynka, Tonička?”
“Žanynce roste rodina, už se v tom ani nevyznám,” smál se tatínek. “Ta holka to jediná udělala rozumně: má toho svého správce, drůbež, fůru dětí a je spokojená.”
“Vždyť jich není tolik,” namítala Mimi, která by ráda byla měla aspoň deset dětí, jak říkala. “Eliška, Pavel, Petr, Jiříček…”
“Však ono jim ještě něco přibude,” tvrdil tatínek a nemýlil se; dostali ještě Evičku.
“Děti jsou boží požehnání,” řekl Antonín a z jeho úst to neznělo jako bezpočtukrát opakovaná fráze.
“Není nad děti,” vzdychl si vroucně Alois, “jen kdyby se všechny měly dobře!” Vzpomněl si asi při tom na své žáčky i jejich sourozence po celém okolí, které vesměs znal také po jméně, a jeho povzdech snad platil nahému cikáněti, které v mrazivé jarní noci zabalil do biskupského polštáře.
Po smaženém kuřátku přinesla paní Knotková, opásaná bílou Aninčinou zástěrou, aby vypadala k světu, pečené kuře s kompotem a pak sama Aninka, již po vaření všecka upravená a našňořená fialovou batistovou zástěrkou s černými háčkovanými krajkami, chlubně, se skromným úsměvem postavila na stůl v ozdobné míse nějaký zázračný nákyp, vyzdobený ovocem a šlehačkou jako dort. Zajásali jsme všichni včetně růžolícího, stydlivého kaplana a Alois se všecek zarděl a uvázal si ubrousek, který před chvilkou už složil. Jen Antonín podotkl zklamaně, že myslil, že už je po jídle a že zrovna chtěl Ludmilce a Emilkovi ukázat velezajímavou knížku z 18. století, kterou mu přinesl jeden chalupník.
“Ještě i víno?” zvolal, když viděl, že Aninka nalévá do skleniček malaga. “A co to tamhle máte na stolečku za pacle, vždyť už nikdo nemůže?”
“To jsou zázvorky,” řekla Aninka bolestně, “pro pana profesora Vrchlického k vínu; jí je tak rád, vždycky mu je dělám!”
“Darmo si pokazí žaludek,” zabručel Antonín konečně také jednou pozemsky nepřívětivě a sešpuloval a stahoval svůj měkký rtíček s takovou rychlostí, že jsme to s Miladou bezděčně začaly dělat po něm, ale bez úspěchu. Vstal a šel pro knížku a vrátil se už zase rozjasněn.
Kaplan mi ukazoval svou sbírku motýlů a brouků.
“Nač se to díváš, Evičko?” ptal se mne Alois jako učitel ve škole. Nechápala jsem: “No přece, vždyť vidíš, na sbírku… ne?”
“Odpověz hezky. Dívám se na…”
“Aha,” pomyslila jsem si, “zkouší mě; to se asi říká jinak než doma.”
“Tak co, dívám se na…”
“Na brouci,” odpověděla jsem rychle.
“Ale Evičko, kdes to slyšela?” děsila se maminka, která si ošklivila neznalost českých pádů hůř, než kdyby někdo jedl špinavýma rukama a dal si nohy na stůl.
“My ve škole musíme říkat brouci,” tvrdila jsem. “Salmonová řekla na růži sedí brouky a stála za to na hanbě.”
“Naší Evě není škola nic platná,” naříkala Mimi. “Pomyslete si, strýčku, že ještě neumí ani číst, ani psát!”
“Ale zato umí dělat verše,” pospíšil si tatínek, aby mě potěšil.
“Máš něco nového, Íf?”
“Mám!” vzkřikla jsem nadšeně, poskakujíc na jedné noze, a zarecitovala jsem bez pobízení:
Trpaslíček leze z jámy,
nedaleko vidí palmy,
palmy pěkně zelené,
září jeho líce červené,
září jeho rudé líce,
kolem letí pijavice…
“To je ohromné,” smál se tatínek.
“Ale, Evičko, pijavice přece nelítá,” poučoval mě kaplan jako znalec přírodních věd.
“Já vím,” hájila jsem se, “to má být jepice. Ale jepice by se mi tam nevešla a tatínek by zase řekl, že je to špatný verš a že už zase mám v uších nadě….”
“Evičko!” zarazila mě Mimi.
“Tatínek to tak vždycky říká, když mi spravuje verše.”
“Pojď sem, Íf, já jsem hned pochopil tvou básnickou licenci,” chlácholil mě tatínek a posadil mě na kolena. Alois si vzal na klín Bruta a krmil ho zázvorkami.
Milada se tiše postavila k Antonínovi a položila mu ostýchavě hlavičku na rameno. “Strýčku Antoníne,” šeptala mu a její opálená tvářička se červenala zvláštním odstínem, jaký mají slzičky. “Strýčku Antoníne, proč náš tatínek nezůstal v semináři?”
“Protože cítil, že je povolán na jiné místo,” odověděl.
“Ach, já bych tak ráda… kdybych byla chlapec…” a rděla se ještě temněji… “A nebylo ti to líto?”
Antonín zaváhal, jako by ji chtěl napomenout, že se vyptává, ale pak ji pohladil a řekl s tichým úsměvem:
“Ne… teď už mi toho není líto.”
Milada se zamyslila a najednou řekla, jako by cosi pochopila: “Ale tatínek psal hezčí verše než Eva, když byl malý, viď?”
“Ó, moudrá Mílo,” smál se tatínek. “Můj otec, váš dědeček, nebyl asi toho názoru. Kdykoliv jsem přijel domů na návštěvu, vždycky jsem nějaké pohřešil. Jednou jsem se zvláště zarmoutil, protože se mi ztratila velká část veršovaného dramatu, který jsem si chtěl u tatínka dopsat. Pak jsem na to přišel, kam se mé spisy děly. Váš dědeček je bral na kornouty.”
“Na bonbóny a na plněnou čokoládu?” ptala jsem se bez lítosti, protože se mi takový osud nezdál tak strašný.
“Také na herinky, na syrečky, na sensové listí, na červy, na cvočky do bot, na cicvárkové semínko, na tkaničky k podvlékačkám, na jed na krysy, na prášek na šváby,” vymýšlel si honem Vrchlický co možná ponižující obsah balíčků a kornoutů, kterými vzala za své jeho mladistvá poezie. “To víš, dědeček prodával všechno možné, i léčivé masti. Měl dva druhy. Jednu žlutou, druhou zelenou. Všem selkám z okolí, které od červených punčoch měly rozežraná lýtka, vyhojil nohy. Jeden chlapec přišel se zlomeným žebrem a po té masti mu srostlo. Vyléčil i shnilé slanečky.”
“Tou mastí?” divila se Milada.
“Ne-e. Koupil jich jednou celou loď za babku. Přeudil je, možná že je i trochu přimázl, a byly skvělé. Nepřivezl jsem vám je tenkrát na ochutnání?” ptal se strýčků s nejistým pohledem a honem zvedl sklenici k ústům.
Strýčkové si na to nemohli vzpomenout, ale Antonín se najednou rozesmál, až zaslzel, a optal se tatínka:
“Proč ses vlastně, Emile, nestal kapucínem? Měls přece kdysi zcela vážně ten úmysl. Vzpomněl jsem si teď na to, protože nám onehdy jeden bratr kapucín při sklence téhož malaga také podobné zvěsti vypravoval… Ne, Aloisovi už nenalévej!”
“Nestal jsem se kapucínem proto, že jsem v té knihovně našel pojednání o řádech a dočetl se tam, že kapucíni jsou na kmeni církve schnoucí větev.”
Strýčkové se tomu srdečně zasmáli, ale Vrchlický si vzpomněl na dny v internátu.
“Měli jsme za prefekta pátera – už nevím, jak se jmenoval – a ten se tak strašně bál čerta, že raději nechodil na inspekci po ložnicích, když se zhaslo. Zdržuje se právě pod postelemi seminaristů, říkával, a stahuje z nich v noci pokrývky! Každého rána se mne ptal všecek bledý: “Tak co, bratře, netahal vás za nohu?” – “Ale kdež,” smával jsem se. “Dejte si pozor, bratříčku, hrůza! Představte si, a to on tak dělá, kdyby tak vedle vás ulehl a zasvítil takhle zblízka na vás očima! Hu!”
Strýčkové se smáli, ale Alois poněkud nejistě a několikrát se podíval za sebe.
“Tu mě napadlo, abych prefektova strachu využil,” pokračoval tatínek. “Psával jsem při sloupku, když všechno usnulo, dlouho do noci a ráno se mi nechtělo vstávat. Zvonili celkem třikrát; na první zvonění jsme měli vstát, na druhé být už umyti, na třetí oblečeni a seřazeni do kaple. Jestliže jsem vstal až na třetí zvonění, nemohl jsem být hotov. Zařídil jsem si to tak, že jsem se nemyl a oblékat se nemusil, protože jsem kleriku vůbec nesvlekl a spal v ní. A když mě prefekt jednoho dne našel v posteli oblečeného, řekl jsem drkotaje zuby: “Tak už mě taky pokouší! Po tři noci stahuje ze mne pokrývku, cení zuby a chrochtá jako prase. A jen se přikryju, už je tu zas a hned je deka dole. Tak se bojím, abych nenastydl.” – A tak jsem kleriku svlekl, až když jsem odcházel ze semináře.”
“Ale Vrchlický!” zhrozila se maminka a podívala se ustrašeně ze strýčka na strýčka, nejsou-li už přece pohoršeni. Ale oni se ani nemohli upokojit, jak se smáli.
“Ta asi pěkně vypadala!” pištěl Alois.
“Nevím,” řekl nevinně Vrchlický a v očích mu hrálo. “Nesl jsem si přes rameno, když jsem prefektovi dával sbohem. Loučil se se mnou tklivě a dával mi mnoho ponaučení do života, zvláště co se ďábla týče. Poděkoval jsem mu a odevzdával dojatě kleriku. Vzal ji velmi opatrně do dvou prstů a přehodil mi ji zase přes rameno se slovy: Vezměte si ji na památku, drahý bratře, jen si ji vezměte! – A zaslzel, tiskna k nosu kapesník.”
Vrchlický vypravoval ještě několik příběhů a jeho fantazie byla čím dál tím bujnější. Konečně Antonín vstal a omlouval se, že musí ještě na chvíli do svého pokoje, než půjde do kostela k požehnání.
“Nezdržujte se, strýčku, kvůli nám,” obrátila se Mimi k Aloisovi, který zůstal sedět.
“Dost času, až bude zvonit, Ludmilko! Půjdeme beztoho spolu, ať si jde Antoní napřed. Ne, Emilku, mám dost,” bránil se Vrchlickému, “mně už nenalévej! – No když myslíš… Jen to na mne neříkej Antonínovi!”
Aninka odešla do kuchyně chystat svačinu a podělit Knotkovic děti nějakými dobrotami a vzala Bruta s sebou.
Seděli jsme s tatínkem a s Miladou v besídce a poslouchali, jak zvony vyzvánějí. Pak utichly a za chvíli bylo slyšet varhany a zpěv a zas bylo ticho. Ptáci mlčeli, jako by v neděli odpoledne měli volno, jen holubi na zídce chvílemi zavrkali a včely bzučely. Fara vypadala, jako by užuž chtěla usnout a nemohla zavřít vyjevené oči. Buch! Přezrálá slíva spadla do trávy.
“Tatínku, sedávals taky tamhle na větvi a jedl slívy, až ses přejedl, kdyžs byl chlapeček?”
“Ale to bylo přece v Ovčářích a ne tady, viď, tatínku?” opravovala mě Milada. Vrchlický se usmíval, ale neodpovídal. Jeho oči těkaly po zahradě, jako by ji nevnímaly. Snad viděly jinou zahradu.
“A já to myslím tady! Tady v besídce měls na stole v skleničce rosničku a v krabičce od sirek chrousta a tetička Lencová ti ho pustila. Tamhle v sudě pod okapem ses schovával, když tě chtěla babička vyplatit plácačkou na mouchy. Tamhle o ten kámen u vrátek sis jednou rozbil koleno. A kde ses válel v trávě a kde sis hrál na schovávanou a s kým? Tatí, poslouchej…”
“Nech tatínka!”
“Ale, ále!” natahoval jsem a škubala Vrchlického za rukáv a štípala ho do ruky, když neodpovídal a neodpovídal. Najednou se rozesmál:
“Proč brečíš, Íf?”
“S kým… bú… s kým sis hrááál?”
¨”Ale proč brečíš?”
“Když já o tobě nic nevím!”
“No tak, s kluky z vesnice jsem si hrál, ale nejraději jsem býval sám. Chodíval a běhával jsem po zahradě sám a sám.”
“Jen s dřevěnou šavličkou?”
“Jen s dřevěnou šavličkou.”
“A kde byl Vláďův tatínek, strýček Bedřich?”
“V Kvatěrubech, taky na faře. U jiného strýčka. U bratra mého otce. Já jsem byl u strýčka Antonína v Ovčářích a strýček Alois k nám docházel, jak jen mohl.”
“A Vláďův tatínek na té faře taky chodil sám a sám!”
“To nevím. To se ti nějak zalíbilo! Nebo zase spustíš tureckou?”
“Ne, ale Vláďa je taky nejraději sám a sám.”
“A tenkrát jsi chodil do kostela, musels, viď?” ptala se Milada, snad aby oživila mou jednotvárnou variaci.
“Chodil. Zpíval jsem na kůru s panem učitelem Ďoubalíkem anebo jsem strýčkovi ministroval.”
“Jé, tys byl ministrant!” žasla Milada. “Ale že ses nikdy nesmál u oltáře jako tuhle dva kluci…”
“To by mě pan Antonín hnal! Naučil mě pořádně, co mám říkat, jak odpovídat a co každé slovo znamená. Běda, kdybych mu byl něco popletl.”
“A ani trošinku se nezlobil, žes nechtěl zůstal v semináři a stát se knězem jako on?”
“Ne. Ani slova výčitky jsem od něho nezaslechl.” A tatínek dojatě a vážně vypravoval, jaké krásné psaní mu tenkrát Antonín napsal, a že mu budou s Aloisem posílat na další studie deset zlatých měsíčně, a ještě se omlouval, že více nemohou a že si bude musit přivydělávat kondicemi. Deset zlatých byla tenkrát velká částka, a tatínek s ní ovšem nepočítal, když oznamoval Antonínovi, že zanechá studií na kněze, při kterých by býval hmotně zabezpečen. Byl odhodlán probíjet se bez pomoci strýčků tím spíše, že do jisté míry zmařil jejich zbožné naděje. Jejich příspěvek přijal s hlubokou vděčností a nikdy jim toho nezapomněl…
K večeru jsme se loučili jako pokaždé: “Spánembohem, strýčku Aloisi, spánembohem, strýčku Antoníne!”
“Spánembohem, přijďte zase, přijďte hodně brzo!” volal za námi Alois vesele, srdečně, kdežto Antonín pronesl své “spánempohem” obřadně a vážně, týmž způsobem, jak odpovídal, když jsme přišli, na naše Pochválen buď Pán Ježíš Kristus vým Až na věky věkův.
Když jsme se octli nad vírem, roztáčel, vtahoval a pohlcoval již poslední blesky zardělého nebe, a než jsme vešli mezi stromy na palouku, bylo už šero. Před námi se vymrštila z trávy černá postava, zavěsila se na větev, rozhoupala se jako veliká divoká opice a zaskočila nám cestu. Byl to Ládík. Za ním přicválal s hysterickým kvílením a ňafáním Vořech, za Vořechem nemluvný, stařičký Lord, kroky poněkud tápavými, ale důstojnými, jakoby skrýval, že potmě nevidí o nic hůře než ve dne, a nakonec přízračně a velebně se vynořil z houští Miloš. Přišli nám všichni čtyři naproti. U domku železničního hlídače překročili jsme koleje; já, jako vždycky, s tlukoucím srdcem, protože jsem byla přesvědčena, že v zatáčce číhá lokomotiva a vyřítí se na nás jako saň; neudělala to jistě jen proto, že nás přeslechla. Šli jsme po pěšince těsně podle trati mimo okna Merlinova, z kterých zurčely praménky, a Milada a Ládík, přes mé úpěnlivé výstrahy že je zajede rychlík, běhali provazolezecky po kolejích, blyštících se v zeleném soumraku jako užovky. Tatínek byl daleko napřed se statečným Brutem a nestaral se o ně, a maminka, která měla v hlavě hodiny i jízdní řád, tvrdila lehkomyslně, že teď nepojede žádný vlak. Zůstala jsem pozadu a spustila nářek.
“Tiše, tiše!” zašeptal Miloš a sklonil se ke mně. “Vzbudíte Vivianu. Nevšimla jste si, že už mají zhasnuto?”
“Ano,” přisvědčila jsem v šťastném porozumění a zapomněla okamžitě, že sestře a příteli hrozí nebezpečí.
“Chcete se na ni podívat?”
“Ano!” nastavila jsem lokty; vyzvedl mě. Když mne zase postavil na zem, vzal mě za ruku a šli jsme chvíli mlčky. Pak se mne otázal:
“Spala v síti růžových a modrých svlačců?”
“Ano,” odpověděla jsem bez vázání.
“A on seděl na mechovém sedátku?”
“Ano.”
“Měl šaty s kouzelnickou kapucí, kterou odhodil na záda, takže mu bylo vidět dlouhé vlasy?”
“Ano.”
“A kniha s velkými, divnými písmeny mu spadla z klína a zůstala rozevřena na zemi?”
“Ano… Ano… Ptej se mě ještě!”
“Už budeme ve vsi,” řekl Miloš.
Zvedla jsem hlavu a spatřila na nevysoké stráni první domky usínajících, trochu zamlžených Mlčehost…”

Čs. spisovatel Praha 1988